Pardubice před dvěma sty lety očima kanovníka Venuta
V září 1811 si hradecký kanovník Jan Antonín Venuto sedl u zámku v Medlešicích a namaloval Pardubice. Jeho akvarel je jedním z nejstarších věrných pohledů na naše město, jen ho dnes musíte hledat ve Vídni.
Přiznám se rovnou: na staré obrázky Pardubic jsem trochu blázen. A tenhle mám ze všech nejradši. Je mu přes dvě stě let, namaloval ho kněz, který kreslil hrady a zámky po celých Čechách, a ukazuje naše město v době, kdy tu ještě nebyl jediný komín, jediná kolej ani jediný panelák. Vlastně nic z toho, co dnes vidíme z vlaku. Jen zámek, věže, střechy a kolem rovina až k obzoru.
Kněz, který kreslil celé Čechy
Jan Antonín Venuto se narodil v roce 1746 v Jevišovicích u Znojma. Stal se knězem, později kanovníkem v Hradci Králové, a pro nás je hlavně tím, kdo celý život chodil po zemi s tužkou a štětcem. Kreslil a maloval hrady, zámky, zříceniny, kostely i celá města, a k tomu se věnoval kartografii. Zemřel v roce 1833, a to mu bylo skoro sedmaosmdesát.
Profesionální malíř to nebyl a nikdy si na něj nehrál. Možná právě proto jsou jeho akvarely tak cenné. Venuto nemaloval idylky s pastýřkami a ovečkami, šlo mu hlavně o to, jak místo opravdu vypadá. Postavičky na jeho obrázcích skoro nenajdete, zato budovy, cesty a krajinu kreslil s velkou pečlivostí. Pro historiky je to dnes poklad, protože u spousty míst nic podobně starého a podobně věrného nemáme.
Pardubice, 28. září 1811
Na obraze je německý nápis, a když ho přeložíte, máte vlastně celou historku pohromadě:
Die königliche Kameralstadt Pardubitz im Chrudimer Kreise, aufgenommen vom Schlosse Medleschitz den 28ten September und gemahlt von Joann Venuto 1811
Česky zhruba: Královské komorní město Pardubice v Chrudimském kraji, zachycené ze zámku Medlešice 28. září a namalované Joannem Venutem 1811.
Každé slovo tu něco říká. „Komorní město“ znamená, že Pardubice tehdy patřily přímo panovníkovi, respektive jeho komoře. Od Pernštejnů je koupil císař už v roce 1560 a od té doby to bylo zeměpanské panství. „Chrudimský kraj“ připomíná, že o pár kilometrů dál ležel krajský úřad a Pardubice pod něj spadaly. Nám to dnes zní skoro urážlivě, ale tak to tehdy bylo. A konečně datum. Víme přesně, kdy Venuto seděl nad Pardubicemi a kreslil. Byl konec září, sklizeň za námi, a já si rád představuju, že bylo pěkně a vzduch byl průzračný, protože jinak by tolik neviděl.
Pohled od Medlešic
Venuto si sedl u zámku v Medlešicích, které jsou dnes součástí Chrudimi. Medlešice leží zhruba sedm kilometrů jižně od Pardubic, takže se díval na sever, přes celou plochou Pardubickou kotlinu. Medlešický zámek stojí jen o kousek výš než Pardubice, ale v té rovině to stačí. Dodnes, když jedete od Chrudimi, se vám město otevře před očima úplně stejně.
A co tedy na vedutě vidíme? Zkuste to sami, než budete číst dál. Vlevo stojí zámek s věží a červenými střechami, trochu stranou od města, jak to u Pardubic odjakživa bývá. Vedle něj kostel se štíhlou věžičkou. A přesně uprostřed obrazu, vysoko nad všemi střechami, ční věž se špičatou střechou a malými věžičkami po stranách. Každý Pardubák ji pozná na první pohled. Je to naše Zelená brána, tehdy stará skoro tři sta let a pořád nejvyšší stavba ve městě. Mně se při tom pohledu pokaždé trochu zvedne srdce.
Napravo od ní pokračuje řada domků a další kostelní věže, za městem lesy a na obzoru se v dálce modrají kopce. V popředí se vlní pole rozoraná do pruhů a vpravo dole stojí rámeček s nápisem. Lidi na obraze nenajdete. Žádný sedlák na poli, žádný povoz na cestě. To je celý Venuto, zajímalo ho město a krajina, ne to, kdo zrovna jde kolem.
Město před železnicí
Pro mě je na tom obraze nejsilnější to, co na něm chybí. V roce 1811 neměly Pardubice nádraží, továrny ani rafinerii. Železnice k nám dorazila až v roce 1845 a s ní se všechno změnilo. Město se začalo rozrůstat, přišel průmysl, dostihy, letiště a všechno, co dnes považujeme za pardubické. Venuto zachytil Pardubice těsně před tím zlomem. Malé, klidné, poddanské město uprostřed polí a rybníků, které ještě netuší, co ho čeká.
Kdo zná dnešní pohled od Medlešic, s komíny, paneláky a sídlišti až po obzor, ten pochopí, proč se u téhle veduty člověk tak rád zastaví.
Kde ho najdete? Ve Vídni
Teď ta horší zpráva. Originál u nás doma nemáme. Venuto daroval velkou část svých akvarelů, téměř čtyři sta vedut, císaři Františku I., když v roce 1824 navštívil Hradec Králové. Sbírka tak skončila ve Vídni a dnes je uložená v mapové sbírce Rakouské národní knihovny (Österreichische Nationalbibliothek). Historici a archiváři z ní čerpají dodnes, a kdo chce vidět, jak vypadala česká města a hrady na začátku devatenáctého století, ten se bez Venuta neobejde.
Trochu mě to mrzí, ale zase na druhou stranu, ve Vídni byla sbírka dvě stě let v bezpečí a v celku. A Pardubice si díky jednomu vytrvalému kanovníkovi, který jednoho zářijového dne roku 1811 sedl u Medlešic a dlouho se díval na sever, můžeme prohlédnout tak, jak je viděli naši prapradědové.
Zdroj: cs.wikipedia.org
Našli jste v článku chybu nebo s ním máte jiný problém? Nahlásit problém